Pátek třináctého

Na prvním rádcovském kurzu se většina jeho účastníků shodla na tom, že kdyby někdy v budoucnu kurz pokračoval, klidně se ho zúčastní. A tak přesně po dvěstěosmi dnech přišle čas opět oprášit pavoučí jmenovky. Nejlepší den pro opětovné setkání účastníků kurzu může být samozřejmě, pouze a jedině pátek třináctého.

Sraz byl určen na osmnáctou hodinu před bývalým PKOJF. My jsme vyrazili v pět hodin z klubovny, sice v podstatně menší sestavě než na první kurz (Tomega, Pavel, Michal, a já), zato však o dost akčnější a (Tomega, Pavel, Michal a já). NA srazu už postávala skupinka plná známých tváří. Když všichni dorazili nastal nástup a rozdělení do starých známých družinek + přiřazení nových tváří. Poté byly každému z nás předány úžasné kšiltovky s logem pátku třináctého. Teď mohla začít jedna z nejfatálnějších akcí pátku třináctého z názvem Noční výsadek.

Dostali jsme životy a mohli vyrazit. Ještě jsme dostali nového člena, a to sice nafukovacího balónka Pepina, který s námi měl dorazit až na místo (měl). První úkol - družina se svázala za ruce a vyrazila směr Hlavní nádraží, přitom měla získat pět obrázků s tématem: "Co vám připomíná pátek třináctého?" Reakce lidí byly opravdu dosti různé, ale nakonec se to podařilo, a když jsme si (samozřejmě svázaní) zakoupili šestkrát lístky do Rožmitálu, mohli jsme usednout do vlaku. Dalším úkolem bylo navzájem si zapamatovat svá rodná čísla. S tím jsme začali hned ve vlaku a došlo to tak daleko, že jsme si neříkali jmény, ale rodnými čísly (na požádání vám můžu ještě nějaké nadiktovat). Třetím vypečeným úkolem bylo pobavit veselou písní spolucestující ve vlaku. Naše píseň "Není nutno" tak zabodovala, že první potvrzení jsme získali hladce a druhé se slovy: "Tak já vám to podepíšu, ale už ani nezpívejte." Tak to jsme měli splněno. Přišel průvodčí, jako že by nám chtěl štípnout lístky, ale Gepard ho překvapil otázkou: "Pane průvodčí, mohla by si tady sestra sama štípnout lístek? Ona se to stydí říct, ale chce si to strašně vyzkoušet." Tato otázka zaskočila i Baraku, když teď byla postavena před nelehký úkol štípnout si lístek (sama!!!). Vše zvládla a my jsme mohli pokračovat v cestě. Ve Zdicích jsme přestoupili do dalšího vlaku. V tom jsem si pro změnu štípal lístek já a Barak se zase podíval do kabiny strojvedoucího (oboje zařídil Bivoj a Gepard). V tom vlaku nás opustil Pepino. Další přestup byl v Březnici a konečná v Rožmitálu pod Třemšínem.

Náš bystrý vůdce - Logik se zahleděl do mapy a my vyrazili. Úkol - do 4:00 dorazit do chaty Na dědku a při cestě plnit další různé úkoly. První cíl, vesničku Bezděkov, jsme našli rychle. Tam jsme splnili první úkol, a to sice nést děvčatům 1 km batohy, ale aby to neměli tak jednoduchý, museli nám potom zatančit a zazpívat (stálo to za to - tančil se kankán). Po chvilce váhání jsme odbočili na kamenitou cestu a to byla osudová chyba, ale tam až za chvilku. Když cesta končila, prodrali jsme se lesem, bažinami a loužemi až na kraj lesa, kde jsme plnili další úkoly. Nasbírat třináct klacíků o délce třináct centimetrů, kelímek plný smůly a nakreslit obrázek bez tužky pomocí přírody (vypálená sirka). Když jsme vyšli z lesa, zjistili jsme, že jsme opět v Bezděkově. Po rozpravě s domorodcem se vydali tentokrát už správným směrem.

Za vesnicí jsme začali plnit další úkol. Logik nás měl vést na provaze, ale my jsme měli mít zavázané oči a on nesměl mluvit. Asi po dvě stě metrech nás Logik strhl bez varování do příkopu. Nikdo nevěděl proč, ale když po chvíli prošla jiná družina asi dva metry od nás, pochopili jsme. Zbytek cesty proběhl bez větších problémů a zajímavostí. Za zmíňku už stojí jen Logikovo ustavičné hledání dutého kořenu, ze kterého by vyrobil nádobku na 20ml, to byl totiž další úkol. Ani jeden ze sto padesáti kořenů nevyhovoval, a tak jsme byly bez nádobky. Do chaty jsme dorazili jako třetí. Předali jsme obrázky, klacíky a smůlu, byli jsme vyzkoušeni z rodných čísel a zapěli náš song na pátek třináctého - poslední úkol. Poté jsme unaveni padli do spacáků a jeden po druhém usínali. Tak skončil Noční výsadek. Tedy pro nás, pro poslední družinu skončil asi v půl sedmé ráno.

Budíček byl ohlášen na devátou hodinu a tak se taky stalo: "Nástup na rozcvičku, drsňáci v kraťasech," zněl Šmudlův povel. V očekávání velikého počtu drsňáků jsem si tedy vzal kraťasy. No, skupinku jsem asi trochu podcenil. V kraťasech jsme nakonec byli dva - já a Šmudla (nevím, jestli oba drsňáci, nebo blázni). Po rozcvičce byla snídaně, a protože si za boha nemůžu vzpomenout co bylo mezi snídaní a obědem, tak to bohužel nemůžu zapsat. Myslím, že to byl turnaj her, ale opravdu nevím. K obědu byl gulage s knedlíkem, po obědě polední (ne)klid, při kterém jsme si měli připravit scénku na téma: Rádcovský kurz po pětadvaceti letech. Herecké výkony i zpracování tématu bylo v obou případech vynikající a po právu odměněno potleskem.

Odpolední prográmek začal "Fatálním závodem" družin skládající se ze čtyř disciplín. Každá družina měla na jeden půl hodiny. Náš první úkol byl šití knoflíků po dvojicích. Dva si svázali ruce (jeden pravou, druhý levou) k sobě a začalo se šít. V tomto úkolu nás podrželi dívky. Ale úkol měl ještě druhou část a to střílení z praku. To šlo zase lépe mužské polovině. Půlhodina skončila a my jsme se přemístili na stanoviště číslo dvě. Řezání dřeva byla disciplína, do které jsme se opravdu opřeli. Stoprocentní nasazení přineslo vítězství, ale fatální závod pokračoval. Třetí úkol byl stavba přístřešků. Zvládli jsme to celkem bez problémů a mohli nastoupit k úkolu čtvrtému. Vaření vody na ohni se nám na sněhu moc nepovedlo (ale nebyli jsme sami). Když se zešeřilo, byl na řadě další bod programu s názvem: "Vystačíme si sami". Již před odjezdem si každý z nás vybral jedno téma a k němu si připravil něco, čím ostatní osvítí. Hra byla rozdělena asi do pěti kol. Na každé kolo bylo určeno asi šest instruktorů, takže na každého z nich zbyli asi tři lidi, kteří vyslechli, zapsali a popřípadě zakreslili jejich moudra. Při každém kole se lidi i instruktoři vyměnili, a tak to šlo, dokud se nevystřídali všichni a my nebyli absolutně moudří. Připravená témata byla uzlování, šifrování, signalizace, dějiny skautingu a rukodělné práce. Já poslední téma už nestihl, protože jsem šel vařit večeři.

Na chvilku vystupuji z děje, protože jsme si vzpomněl na to, na co jsem si nemohl vzpomenout, a to náplň dopoledne. Dopoledne jsme nejprve plánovali a potom uskutečnili modelovou družinovou schůzku. Tak to je vše a já se vracím do reálu a to do času, který nastal po večeři. A to byl čas diskuse. Nejprve jsme společně napsali na papír velké množství odpovědí na otázku: "Jaké máš problémy spojené s oddílem?" a pak z nich vybrali čtyři nejdůležitější (podle našeho názoru). Vybírání bylo dost těžké, ale nakonec zůstala tato témata: problémy dětí, veřejnost, málo času, málo lidí schopných vést oddíl. (Dost zajímavá tématika, že? Možná byste o nich měli přemýšlet všichni a hlavně vedoucí, když jste na kurzu nebyli.) Zbylá témata si pak rozebrali čtyři skupiny a řádně je prodiskutovali. A nakonec jeden mluvčí z každé skupiny seznámil všechny s tím, na čem se jeho skupina dohodla. Venku jsme si zazpívali večerku a šli spát. Bylo asi jedenáct.

Budíček byl v sedm. Tentokrát už všichni bez kraťas. Nevím, koho to napadlo, ale rozcvička byla fatální. Ve všudypřítomném sněhu jsme hráli na Mrazíka, opravdu geniální! Po snídani začal nedělní program - na řadě byla rétorická cvičení. Nejprve obecně, pak i prakticky. Každý z nás si vylosoval jedno téma o němž pak měl mluvit po dobu dvou minut, Témata byla opravdu dost nevšední a jestli nevěříte, tak zkuste někdy promluvit o zvyšování cen mléka na belgické burze. Po rétorických cvičeních jsme chvilku hráli Hututu (na sněhu, samozřejmě), a abychom se potom ohřáli, tak jsme dopoledne trávili v chatě a bavili se různými hrami. Nejprve se společnými silami kreslil obrázek. Když každý přidal svoji čárku, vzniklo dost zajímavé dílo. Potom jsme kreslili přísloví. Jeden si vždy přečetl přísloví a měl za úkol ho nakreslit. Ostatní samozřejmě hádali. Naše družina zvítězila, když jsme odhadli i takové perly jako: "vojna není kojná" nebo "mrtvý prd ví". Poslední hříčkou bylo stavění věže. Dostali jsme špejle, lepící štítky, čtvrtky a provázky a dali se do stavění. Co nejvyšší věže. Naše věž nějak moc nestála, a tak jsme skončili poslední. Pak už nás čekal jen oběd a úklid chaty.

Když jsme měli oboje za sebou, zbýval ještě poslední bod programu a tím byl závěrečný nástup. Všichni jsme dostali osvědčení, že jsme přežili tuto náročnou akci. Hlavním bodem nástupu však bylo vyhlášení výsledků zápolení družin. Všechno naše počínání, od plnění úkolů při nočním výsadku, pře různé hry až po službu, bylo bodováno a vítězná družina získala překrásný putovní pohár. Takže výsledky: 1. Stepníci, 2. Snovačky, 3. Slíďáci, 4. Křižáci. Ve vítězné družině nebyl nikdo z našeho střediska, takže pohár asi jen tak neuvidíte (jinak já jsem byl snovačka, Tomega a Michal Slídáci a Pavel byl Křižák). Ke konci nástupu jsme ještě hromadně pogratulovali Hejkalovi k nedávnému svátku a už jsme mohli pomalu vyrážet na vlak. Cestu do Zdic nám "zpřijemnili" slovanští bratři z Litvy, kteří byli (díky rumu) dost v pohodě. Ve vlaku jsme ještě obodovali, co se nám líbilo a co ne. Na nástupišti na Hlavním nádraží jsme všechny pochvaly a námitky shrnuli, rozloučili se a odjížděli domů.

Podtrženo, sečteno, pokračování rádcovského kurzu, fatální akci Pátek třináctého, máme již za sebou. Akce se určitě zdařila. Podle mne ještě o trochu víc něž předchozí kurz. Vytvořila se perfektní skupina lidí, mezi které se každý z nás bude vždy rád vracet. Ještě je třeba poděkovat Hejkalovi, Blance a všem ostatním instruktorům za skvěle připravený program, kdy jsme se nezastavili ani na pět minut. Určitě to nebyla poslední akcička tohoto druhu, neboť se všichni účastníci shodly na tom, že pokud bude další podobná akce, jistě se jí zúčastní.
Tak to bylo z pátku třináctého vše.

Tak mi prý bylo doporučeno, abych naspala několik (doslova mi bylo řečeno čtyři), řádků o rádcovském kurzu Pátku třináctého. No už jenom řádku a půl. No, tak se do toho pustíme. Ty nejpodstatnější věci už napsal. Šík, a tak mě nezbývá, než napsat ty moje zajímavůstky, či kuriozitky: Třeba se mi líbilo, když jsme cestou na Strossmayerák s sebou doslova vláčely Nerosta až na Vltavskou. Musím říct, že nám to bylo docela líto. Fakt, promiň Neroste, všichni se Ti moc omlouváme. Cestou k Výstavišti jsme s pitím v ruce potkali Grepáka.

Podivné setkání. Ptal se, zdali jsme nepotkali Zlatovlásku, my mu odpověděli, že ne a jestli prej ona taky jeda na rádkurz. Že prej jo. Odešel a my si o něm ještě chvíli povídali a pak jsme zatočili do jakési postraní uličky, abychom v klidu dopili náš večerní drink. Čekala nás totiž dlouhá cesta, ale to jsme ještě nevěděli. Ale to vám píše Šík. U výstaviště jsme si ještě došli skoro všichni na záchod a dali lízátko. Jak jsme se přibližovali k davu lidí, docela mě to nudilo, dívat se na všechny ty lidičky jak mají dlouhé kalhoty. Jenom Hibi a já jsme měli kraťasy. To zamrzí. No, v tu chvíli ještě né tolik, jako potom cestou. Šíkův popis jejich cesty je proti našemu vcelku pohodózní. Ale, povím Vám, že si momentálně nevybavuju žádnou situacošku, která by byla tak fatální, jako naše cesta k hájovně Na Dědku. Všude sníh. Kdyby alespoň jenom sníh, ale naše cesta se skládala ze stodvaceti procent z bláta a ze sedmdesáti procent z vody, louží, kaluží a podobných vodních zrůdností. Botky byly blátivé, leč poměrně suché zevnitřku. Zrovna jsme kličkovali mezi modrou a červenou (jestli si to dobře pamatuju), když jsme s Hankou začali odpočítávat od stovky do nuly, abychom narazili na silnici, po které bychom už došli k hájovně v těžký pohodičce. Od nuly jsme se dopočítali ještě do nějakejch pětapadesáti. Když Michal řekl, že je před náma asfaltka, fakt jsme tomu už nevěřili. Přestali jsme jít ze spaní. Mám pocit, že tam byla dokonce i závora, kterou jsme museli přelízt, abychom se dostali z modré turistické značky na silnici. "Přeskoč, přelez, ale nepodlez!" zaznělo již poněkolikáté. Závora to totiž byla již několikátá za náš noční pochod. Kupodivu také poslední. Políbit Matičku Zemi asi ve třičtvrtě na tři ráno, to se opravdu nepoštěstí každému mockrát za život. Nám se to podařilo. Asfalt přijemně studil na horké rty zahřáté poměrně rychlou cestou z kopce. Nasbírali jsem u stromečku třináct malých klacíků, nasadili si nové fialové krepáky (jako životy), páč nám ty staré, zase již po několikáté, popadaly. Silnice vedla rovně, pak do kopce, pak z kopce a pak po rovince. Jít vedle Michala po silnici, která má po obou stranách les, to bych Vám fakt nepřála zažít. Začala jsem se bát i já! Představa kanců, vybíhajících z lesa, přímo na nás útočících mě však měla spíše rozesmát, ale Michal asi vytvořil onu strašidelnou atmošku. Byla mi zimoška od stehen po lýtka. Mínus deset stupňů však nebylo, páč mi nezamrzali nudle v nose. Furt bylo veselo. U hájovny taky bylo veselo, když jsme hledali, kudy bychom se dostali dovnitř, do tepla. Smích, jo? Smích? Pak se vevnitř odehrál stejný rituál , jak popsal Šík, a šlo se zalehnout. Dole spaly samý ženský, no, co byste řekli, zkrátka babinec.

A to nám dali na cestu Pepina. Tedy nafukovací balónek s nápisem Pepino. Celou cestu mi vrtalo hlavou, a fakt, fakt jsem to nechápala. Vysvětlil mi to až v sobotu Hibi. Nemyslel na naše bezpečí, jen nestihloška sehnat jiný. Pepíno nám vydržel celý výkend třináctého a ještě teď ho má jistě Hanka přivázán na batohu. Nebo aspoň někde doma. Před usnutím jsem ještě pokecala s Barakem o jejich cestě s Logikem, o Šíkovi a Bivojovi, o tom, jak Logik brála každý pařez, aby mohli vytvořit nádobku na dvě decky H₂O.

Kolem šestý mě zbudila Žába se Zipem, kteréžto teprve dorazily. Promrzlé na kost, vyčerpané a takové různé dostali k pití teplý čaj, ovšem Pátek třináctého je nešťastný den, a tak měly pít čaj se solí. Hejkal se jim omluvil, nalil jim nový čaj a osladil ho cukrem. Ranní vstávoška - nepřijemnoška. A zimoška. Skoro celý zbytek popsal Šík a to, co nepopsal, co jsem prožila jinak už asi není důležité, páč si to nepamatuju.

Co říci závěrem? Akcoška se mi dost líbila. Fákt dost! A tak bych na tomto místě chtěla poděkovat všem zúčastněným, zvláště pak organizátorům. No dobře, já vím, že se jim to asi všem do ruky nedostane, ale třeba to někdo vyřídí dál a táák to obkoluje všechny, kteří se zúčastnili a zařídili tak hladký průběh celého výcvikového kurzu a také onu pohodu, která nás provázela celý víkend třináctého.A teda, co nakonec?

V pátek třináctého listopadu tohoto roku začalo pokračování rádcovského kursu Prahy 8, nazvané příznačně Pátek třináctého. Vzhledem k tomu, že se za naše středisko zúčastnila poměrně silná výprava - Zlatovláska, Barak, Zilvar, Aeidam, Bivoj a Lopata za frekventanty a Hibi se mnou za instruktory, nechám největší část celkového hodnocení na nich (Hibiho příspěvek o Pepínovi a Zilvarovu reportáž z nočního výsadku si můžete přečíst v tomto čísle) s soustředím se jen na své vlastní dojmy a na několik poznámek k programu.

Přestože intenzivní práce na akci začala už 1. srpna, ďábelské tempo příprav se stále stupňovalo. Přesto jsem snad nezažil akci, která by se od počátku hroutila tak fatálně. Nejdříve místo třiceti lidí přišlo 23, což nás donutilo bleskově stáhnout počet družin na čtyři, přičemž to do jisté míry odnesli Křižáci, na dubnovém kursu nejsilnější družina. Pak naše předsunutá hlídka (ten Šmudla a rodná sestra) zjistila, že obyčejně je sice na základně elektřina, ale tenhle víkend se jaksi polámala. Naštěstí žijeme ve věku mobilů a tak se motohlídka (Robin s Hibim, Blankou a tou Šmudlou) vydala od Dobříše zpět do Prahy pro petrolejky a lampy. Všudypřítomné vypínače mě pak celou akci lehce znervózňovaly.

Následně jsem zjistil, že jsem lehce zavrávoral s instrukcemi a jedna poměrně podstatná vypadla. Sice se mi to podařilo s pokerovou tváří ustát a pevně doufám, že většina z vás dodnes nic netuší, ale neprošlo to tak úplně bez následků.

Po shledání s předsunutou hlídkou na základně se ukázalo, že nejbližší signál pegasů je cestou na Třemšín ve vzdálenosti asi patnácti minut rychlé chůze, a to ještě tak slabý, že pokud člověk nedodržoval magické praktiky a nepohyboval se v území o rozloze 1m2 čelem k mezeře mezi dvěma vzrostlými smrky, neměl žádnou naději. Což bylo vzhledem k tomu, že družiny měly v instrukcích naše mobily jako záchranná stébla, poněkud tristní. A tak jsme během dolaďování programu pobíhali po okolních kopcích. Přesně podle propočtů, tedy v půl třetí ráno, přišla první družina. Druhá a třetí poměrně těsně následovaly. Předvedly splněné úkoly a hopky do postýlek (v případě chlapců spíš na zem). Jen ti Křižáci pořád nikde.

Před pátou jsme už poslali spát i instruktory a jen s Blankou jsme bděli a mysleli na nejhorší. Posílal jsem Blanku spát, ale vzpomínka na Zipa bloudícího po kopcích (ve skutečnosti se tato zrovna nahřívala u kamen) jí to nedovolila. Já zase myslel na nešťastnou Zlatovlásku.

Před půl šestou jsem opět absolvoval výstup na mýtinu. Jejda, zpráva v mailboxu. Málem jsem svůj mobil rozkousal, protože jsem tu zatrachtilou zprávu musel tahat asi na osmkrát, neboť to kvůli slabému signálu vždycky spadlo. "Hele, Hejkale nebo Blanko nebo čí je to mobil, tady Zip. Jsme v Rožmitále a jedeme domů. Když tak volejte na číslo ..." Moc hezký. Jak se vzali v Rožmitále?! K jejich předpokládané trase to bylo o 90° na sever a o 7 kiláků dál. A jak to mysleli, že jdou domů? To jako jedou do Prahy? (Nepochybuji, že nějaký ranní vlak tenkrát jel, půl šesté už je docela pravděpodobný čas a kdyby je nějaká silná osobnost v družině zblbla, mohlo se to klidně stát.).

Doběhl jsem k Blance, kterou málem kleplo. Jízdní řád na notebooku měl, jak jinak, zrovna volno a odmítal spolupracovat. Tak jsme vzbudili Robina a Blanka s ním odjela prohledávat silnici do Rožmitálu, přičemž jsme doufali, že "jdeme domů" bylo myšleno jako "vracíme se na základnu." Krátce po šesté je přivezli ve stavu mírně řečeno dosti hotovém. Jen Noční můra nevhodně vtipkoval.

Vrcholem kvality byla poslední příhoda té fatální "noci." Jsa rozlítostněni nad nebohými Křižáky uchystali jsme jim čajík a chystali jsme se ji řácky osladit. Nenápadně jsem se vkradl do kuchyně a vzal jsem velkou zavařovačku bílé hmoty s nápisem "Cukr." Nandali jsme jim přiměřeně času na trati, tedy hebukozel. Dojatí chlapci nám upřímně děkovali. Popřáli jsme jim s Robinem dobré noci a spokojeně odcházeli si na tu hodinku a půl schrupnout. Vtom se za námi otevřely dveře a rozpačitý Fredy pravil: "Hele, a víte o tom, že ten čaj je slanej?" No, ochutnal jsem a bylo to tak. Místní si chtěli z někoho vystřelit a povedlo se jim to dokonale. Dívky se naštěstí ještě nenapily a ani neměly sílu se divit, proč jim ten čaj zase bereme. Přiznám se, že mě napadlo nechat chlapce ten čaj vypít (jistě bych si tak úspěšně vybudoval pověst drsného muže), ale neměl jsem sílu to uskutečnit, bylo už totiž docela brzo a nadto byl ten čaj fakt hnusnej.

Zbytek akce už probíhal víceméně podle plánu. Jen Křižáci se rozjížděli trochu pomalu, ale není se jim co divit - vylosovali si navíc službu na sobotní oběd. Zásadní body programu poznáte podle níže uvedeného hodnocení programu, jen bych vypíchl suverénně nejúspěšnější činnost (tedy oficiální, neoficiální nejoblíbenější činnost byla pravděpodobně, jak už to tak na takových akcích bývá, "výměna zkušeností" neboli bilaterální a multilaterární rozhovory a dmýchačky), workshop "Vystačíme si sami." Ve stále se měnících skupinkách po 2-5 se účastníci navzájem učili v pěti oborech: Uzly, Skauting, Signalizace, Rukodělky a Šifrování. Instuktoři se jen procházeli a pískali výměny oborů. Zde není ani třeba komentáře, bylo to jedním slovem skvělé.

Po skončení workshopu se volila Miss a Mr Instructor (naštěstí ne Miss In-Tractor, jak navrhoval Šmudla). Každý dostal 5 bodů, které mohl rozdělit mezi ty, kteří ho instruovali. Hvězdou večera a Miss se stala naše skvělá Barak , za pány zvítězil Logik.

O Pátku by se dalo psát ještě dlouho, můj příspěvek však pomalu končí. Závěrem by se slušelo celou akci zhodnotit. Já mám z Pátku veskrze dobrý pocit. Pár věcí samozřejmě neklaplo podle plánu, něco se nepovedlo, ale co se týče celkového dojmu a zejména panující atmosféry, bylo to dost dobrý. Takže, dámy a někteří pánové, těším se na jaře na čekatelském kursu a zkouškách (viz jinde v listě)!