Pod pojmem čekatelský kurz si někteří z vás nepředstaví nic, jiní si představují vousaté stařešiny, kteří se s námi rozdělí o své bohaté životní zkušenosti, aby vzápětí mohli zkoumat kolik že jsme si toho zapamatovali. To byla taky má představa. Takže když mi Blanka oznámila, že by byla ráda kdybych se Čekatelského kurzu zúčastnila řekla jsem si, že to radši s tatínkem odletím do Austrálie. Rozmyslela jsem si to až v momentě, kdy jsem zjistila, že organizátor je supervůdcovská superdvojka a pár jiných sympatických lidí (doufám, že to bude mít ten správný dopad na těch správných místech.)
Odjíždělo se v pátek. Na srazu nás rozdělili do družin a vymysleli si na nás pár fikaných úkolů, které máme plnit po cestě, a nechali nás svému osudu. Nakonec kupodivu všichni tu správnou cestu z Vlašimi do Měsíčního údolí našli a do cíle se dostavili.
V sobotu se vstávalo brzo (až moc). Po brutální rozcvičce a snídani nás čekaly přednášky o ideji (Hejki nemá rád slovo ideologie), Psychologii, Hospodaření (kvůli tomu Franta přijel, až z Prahy), Zdravovědě, Metodice, Ekologii, Právách,... prokládané akčními gameskami, poledním neklidem, kusem chutného žvance,... (jestli jsem něco podstatného zapomněla, Bůh mi odpusť). Obhajovali jsme své předem napsané písemné práce (2 stránky strojopisu na jedno z daných témat).
V neděli to vypadalo podobně. Volného času jsme, ale moc neměli. Dohromady tak 10 min. (a to ještě když se šel člověk ulejt na záchod) Ale byla tam sranda, pohoda, skvělí lidi a příště to bude ještě lepší. (pokud to vůbec jde)
