E
1. Ráno otevřel jsem okno ven, tak bílej den,
           A                   E
   že jen nevěstu, a moh' se brát,
   na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven
        F#                    H
   jak nad Vltavou Pražskej hrad,
            E
   ráno je naděje, co neumírá před polednem,
         A                 G#
   když do oběda nevyjdeš ven,
              A                    E
   jukneš se na teploměr nálady a podle pole
      H               E
   s novinama začneš den.

                    A
R: Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
                   E
   co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání,
                         H
   jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej,
                        E
   když se mu u srdce blejská.

2. Ráno otevřel jsem okno, byl tak černej den,
   že jen nevěstu, a do pekla moh',
   tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor,
   co vrší se jak v létě stoh,
   moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den,
   do oběda času dost,
   jak z jinýho století, jak vnucenej sen
   si připadáš, jak špatnej host.
R:
R:
R: