Lorraine       Jak mám to ponížení snést?
               Nejnicotnější ze všech malých
               teď dopíjím svůj hořky kalich...
               Jak mám to ponížení snést?

               Můj Bože, nepřeháním,
               jak slepá šla jsem za ním
               a ochotná k všem daním,
               co za to odevzdám.

               Já byla z těch, co věří,
               že my jsem ti dva, kteří
               jak motýli, jak peří
               se vznesou ke hvězdám.

               Ten slibný první ples!
               Co zůstalo z těch dob?
               Tančila jsem! A dnes
               merčím tu tenhle strop,
               zírám tu do čtyř stěn
               namísto do nebes
               a v duchu ptám se jen,
               zda ještě kvete bez...

               V co věřil ten můj Bůh,
               ten, pro něhož tu pláču?
               Náhražka jsem, jen vzduch!
               On miloval tu káču!

               On všechno pošlapal,
               on nese vinu za pád!
               Teď, Lorraine, nič a pal!
               I ty se nauč šlapat!

               Proboha, stop!
               Jsem stejná jako on?
               Taky všechno smetu?

               To ze mě vyvěrá poslední krůpěj -
               lítost.
               Už lásku necítím... Už nejsem lidská
               bytost.

               To chlap snad stvořil tenhle svět!
               To Bůh si nemoh vymyslet!
               A já už nevím kolik let
               jsem v něm jen pusté křoví.

               Dnes bez milostných šepotů
               tu marně buším do plotů
               i do bran krutých despotů
               a konejším se slovy:
               že možná šlo by to
               to tristní zdejší šapitó
               zmáknout trošku líp.