Pražákův memoriál, to je sraz skautů Prahy 8, a proto se ho pravidelně účastní i naše středisko. Byl pátek, tři čtvrtě na čtyři, a my jsme se všichni pomalu scházeli. Když už konečně dorazili všichni, vydali jsme se vstříc Nádraží Braník. Na nádraží jsme dojeli za pět minut dvanáct, i když asi bylo pět. Nasedli jsme do vlaku a jeli do Malé Hraštice. Cesta uběhla rychle. Pak nás čekala úmorná cesta až na louku, která nám byla na tento víkend domovem. Jen co jsme na ní dorazili, postavili jsme stany, udělali ohniště a začali jsme se zabydlovat. To všechno nám trvalo do pozdních nočních hodin.
Ráno nás Manu vytáhl na rozcvičku, bylo sice sedm, ale nám připadalo, že je nejmíň pět ráno. A kdo rozcvičku přežil, šel si čistit zuby a nasnídat se. Když se všichni nasnídali, byl všeobecný nástup, kde jsme se dozvěděli vše o závodě. Holky běželi třetí a mi desátí.Holky vyrazili asi v deset dopoledne, aniž bychom tušili, že je uvidíme až k večeru. My jsme vyrazili s chutí a optimismem a míjeli jsme jedno stanoviště za druhým. Největší perla byla, když měl Honzík uhodnout autobusovou zastávku (topografickou značku). Jeho typy pumpa a parkoviště nebyly ještě nic proti tomu, když dostal nápovědu, že tam něco staví: suveréně vyhrkl: "Metro". Ale to už jsme měli celou trať bez sebemenších problémů za sebou a řítili jsme se k cíli.
V táboře jsme se naobědvali a pak jsme odpoledne trávili různými hrami. Když holky pořád ne a nešli, vydali jsme se je hledat. Dozvěděli jsme se, že nedorazili ani na stanoviště číslo jedna, ale už se vrátili na trať a jdou ji odzadu. A protože už nemělo cenu, aby pokračoval, tak jsme je stáhly z tratě, dozvěděli jsme se, že doputovaly až k Velké Hraštici. Do večeře jsme ještě hráli nějaké hry. Ale potom už se všechno chystalo na oheň. Nejočekávanější událostí ohně bylo vyhlášení výsledků dopoledního závodu. Když byly vyhlášeny výsledky vlčat a skautek, začalo se vyhlašovat výsledky skautů. K našemu překvapení postupovalo místo za místem, a my pořád nic. Nakonec jsme se dočkali, přečetli nás jako poslední a skončili jsme tedy jako první. Dostali jsme diplom a pak už se jen do noci hrálo a hrálo.
Ráno nás opět ze spacáků vytáhla Manuálova rozcvička. Byla pěkná kosa, a tak jsme byli za každé zahřátí rádi.Víc než rozcvička nás ale zahřál teplý čajíček. Nedělní dopoledne na Pražákově memoriálu tradičně vyplňuje "boj o vlajky". Tentokrát jsem vlajku ukrýval já a zkuste uhádnout, jak asi dopadla, chudinka malinká. Ukradli nám ji asi po prvních pěti minutách hry. Ale boj pokračoval dál.My jsme málem získali vlajku cizí, ale nestalo se tak. A tak jsme tradičně opět přišli o vlastní vlajku a přitom žádnou nezískali. Začal se vařit oběd, ale protože se voda vařila pomalu, vylili jsme ji a vydali se směrem k vlaku. Tak byla cesta utrpení, ale to skončilo hned po příhodu na nádraží. Tma jsme jedli, pili, hodovali, dokud nepřijel vlak. Ve vlaku jsme ještě dopíjeli a přidělávali Sparťánka. Vystoupili jsme zase v Braníku. Odtamtud jsme jeli do klubovny. A z klubovny domů.
