Letos jsme se rozhodli, že budeme čekat na nový rok společně. My totiž většinou čekáme na nový rok společně. Ale občas se také stává, že na něj čekáme každý jinde.
Letos jsme se rozhodli, že budeme čekat na nový rok v týpí. Někteří z nás čekali na nový rok v týpí už loni a někteří dokonce i předloni a snad i předpředloni. Ale ještě nikdy nikdo nečekal na nový rok u nás na táboře v údolí Moravské Sázavy, a tak jsme letos čekali na nový rok v údolí Moravské Sázavy.
Velký kus práce při organizování odvedl Job. Myslím, že bychom mu za to měli všichni poděkovat.
Na místo dorazili jako první Job, Messner a Zilvar. Já, Kája, Šváb, Česlo s Verunkou a Čapka jsme za nimi měli dojet o dva dny později. To byla neděle. Na nádraží jsme se však sešli jen tři. Sešli jsme se já, Kája a Šváb. Já jsem zavolal Česlovi: „Ahoj, vy s náma nejedete?“ řekl jsem mu. A on mi řekl: „No asi ne, přiletěli jsme včera pozdě a dlouho jsme vybalovali a ...“ Tak jsem mu řekl, že jsme s ním počítali na slevenku, ale že čekat nebudeme a že se potkáme až na tábořišti. Česlo nám také řekl, že ani Čapka nepřijde, že přijede až zítra s Martinem a Chroustem. To, že jsme nemohli jet na slevenku mě ani hochy nepotěšilo. To člověka nikdy nepotěší, když má zaplatit dvakrát tolik než plánoval, že?
Dorazili jsme tedy do tábořiště. Všude ležel sníh. To byla nádhera! Ale také trochu pršelo, takže to zase taková nádhera nebyla. Rozhodně bylo jasné, že to nebude nádhera na dlouho.
Já a Messner jsme šli na dřevo. Job, Šváb, Zilvar a Kája začali stavit týpí. Doteď spali ve stanu, který byl celý obrostlý zledovatělou vrstvou sněhu. Byla mi z toho ještě větší zima, než která mi byla doopravdy.
Když jsme se já a Messner vrátili, vyprávěli jsme, jak jsme potkali asi čtyřicet myslivců, jak jsme se báli, že nám něco řeknou na naše saně úplně naložené dřevem a jak nám nic neřekli až na to, že teď budou střílet a ať tedy nechodíme do lesa. Tak jsme už do lesa nešli a začali jsme pomáhat se stavbou týpí. Na tyče už se napínala plachta a my jsme měli vyházet zevnitř sníh. Já jsem tedy navrhl, že budeme vše vyhazovat vchodem. Před vchodem se tak vršila hromada, přitom tam ještě před chvílí nebyla ani hromádka. Přišel Job, hodně se zlobil a říkal něco o pupencovství a zbytečné práci.
Když jsme se chtěli zabydlovat, slyšeli jsme z dáli známé hlasy. To byl Česlo s Verunkou! A nejen oni. To byl také David s Kristýnou! Potkali se v Lanškrouně a přišli společně. To jsme měli opravdu radost. Vítali jsme se, vyprávěli si a teprve potom jsme se začali zabydlovávat.
Naskládali jsme se všichni do jednoho týpí. Večer jsme si povídali různé příběhy. Jednu chvíli mluvil jeden přes druhého. To by se správně nemělo, ale my jsme si toho měli tolik co říct, že se to pro dnešek smělo.
Když jsme se vzbudili, museli jsme se nejprve rozloučit se Zilvarem. Zilvar totiž musel odjet, nemohl tedy s námi čekat na nový rok. I tak jsme mu ale skoro všichni řekli, že jsme byli rádi, že tady s námi byl, Já jsem mu to řekl také. Když jsme vylezli ze spacáků, jedině v nich bylo teplo, tak už nám teplo nebylo. Rozdělili jsme se na několik skupin. Ta první, to jsem byl já, Kája, Česlo a Verunka, ta druhá David s Messnerem a asi i Švábem, v té třetí myslím zůstali Job a Kristýna (ale možná to bylo trochu jinak). Naše skupina (to vím určitě) vyrazila do Lanškrouna na nákup. Napadlo nás, že vezmeme saně a tak jsme je vzali. Druhá skupina šla na dřevo a třetí vařila zelňačku.
V Lanškrouně jsme nakoupili všechno, co jsme chtěli, kromě cuket. Paní prodavačka v řeznictví byla velmi hodná a tak nám za to, že jsme toho hodně nakoupili dala k dobru polovinu prasečí hlavy. Z toho jsme měli radost. Naložili jsme saně do autobusu. Cestující si asi mysleli, že se vydáváme na nějakou polární výpravu, ale my bychom jim vysvětlili, že se chystáme čekat na nový rok v týpí (kdyby se ovšem zeptali). V Čermné jsme se rozdělili, Česlo s Verunkou šli navštívit pana Karla, tomu patří louka, na které stojí naše týpí. Já a Kája jsme se vydali na tajícím sněhu táhnout saně až k týpí. Pořád pršelo a saně moc nejeli, museli jsme je spíš tlačit. Když tu jednou v zatáčce najely naše saně ke kraji, naklonily se a celé se převrátily. To nebylo moc veselé! Museli jsme je znovu naložit a potom už jsme v pořádku dojeli až domů.
Po obědě přijeli konečně Chroust, Čapka a Martin. Byli jsme tedy všichni, měli jsme nakoupeno a všechno bylo připraveno k čekání na nový rok.
Chroust přivezl dokonce celou prasečí hlavu! Tak jsme dali do velkého hrnce vařit jeden a půl prasečí hlavy, seděli jsme v týpí a opět jsme povídali, potom také pojídali (ty prasečí hlavy) a tentokrát i dlouho do noci vyhrávali na kytaru. Všichni jsme byli rádi, že můžeme společně čekat na nový rok.
Nový den, do kterého jsme se probudili, byl posledním dnem v roce. To, co nás překvapilo, byl obrovský mráz, který vznikl zřejmě během noci. Někdo řekl, ať mu podáme hrníček, co si zapomněl večer u ohně (!), asi myslel, že se napije čaje, jenže na dně hrnku byl jenom led. Když jsme ho vyklepli, vypadal jako hokejový puk. Tak taková tu byla zima.
Začali jsme dělat snídani, jenže sváteční snídaně, to není jen tak. S tou se nesmí nijak pospíchat, ta se musí umět vychutnat. A tak, než jsme dosnídali, byl skoro čas na oběd. Všichni však byli tak přecpaní, že jsme museli jít ven, vstřebat všechny ty potraviny. Větší skupina šla na běžky. Šváb a Martin začali stavět saunu. Já s Messnerem a s Kájou jsme šli na procházku a fotit zimní krajinu. Cestou jsme si vyprávěli veselé příběhy. Bylo to opravdu krásné procházet se poslední den v roce po zasněžené cestě a slyšet křupat sníh pod nohama.
Když jsme se vrátili, běžkaři už byli doma. Česlo si strašně stěžoval na namrzlou cestu. Říkal, že se to nedalo ukočírovat, že to byl jeden led a že byl pořád na zemi. Vypadalo vždycky asi takhle: „Ti říkám, z toho kopce. Ti říkám, jenom ses držel těch hůlek. Ti říkám jsem pomlácenej.“ My jsme se mu trochu smáli, ale přitom jsme věděli, že to není nic příjemného padat na zmrzlou zem. David a Messner a Kristýna se ještě před setměním vydali sáňkovat. A Martin se Švábem si vzali čelovky a šli na běžky.
My ostatní, co jsme zůstali, jsme se hlavně hřáli u ohně. Ten dnes dost kouřil, ale nám už to ani tak nepřišlo, že kouří. Pomalu jsme začali připravovat dobroty, kterými jsme si chtěli zpříjemnit čekání na nový rok. Na ohni jsme propékali maso, které jsme už včera naložili. Myslím si, že se nám opravdu povedlo. I to naložení, i to pečení a vlastně i to snězení. Já a Verunka a Čapka jsme také vyrobili několik druhů různých chlebíčků s různou „pokrývkou“. I tyto pochoutky byly velmi chutné.
Atmosféru celého večera opět dotvářelo hraní na kytaru a praskání v ohni. Měli jsme už trochu strach, kde je Martin se Švábem. Mysleli jsme, že se někde ztratili, ale oni se neztratili. Vrátili se v pořádku, byli celí zmrzlí a čekali odteď na nový rok s námi.
Především Šváb (a také Messner) byli za chvíli pořádně slyšet, protože se rozhodli zpívat. Zpívali tak nahlas, že to bylo některým až nepříjemné, protože sami neslyšeli zpívat sebe. Tak jsme jim řekli, ať nezpívají tak nahlas. Ale oni nás neposlechli a stále zpívali dost nahlas. Debata se postupem času přenesla až ke Karlu Gottovi. Chroust zpíval různé písně od Karla Gotta a Čapka říkala, jak je to hrozné, že je Karel stále hvězda a jak ty jeho písně nemůže ani slyšet. Tak Chroust začal zpívat další a další písně a bylo veselo. My jsme k tomu říkali, co si myslíme o Karlu Gottovi, a tak jsme se bavili o Karlu Gottovi a čekali na příchod nového roku.
Ještě nebyla půlnoc, když Čapka navrhla: „Pojďte, jdeme dohrát ten fotbal.“ Někdo říkal, že je to dobrý nápad a že půjde. Jiní si zase nemysleli, že to je dobrý nápad, a ven se jim nechtělo. To byl třeba Šváb. Nakonec jsme šli všichni ven a hráli jsme fotbal na sněhu a potmě. Nevím, jestli jste někdo hrál někdy fotbal na sněhu a potmě, ale je to opravdu úplně jiné než na trávě a za světla. Všichni jsme se dobře bavili, i když nám brzo byla zima.
Vrátili jsme se tedy zpátky k ohni a pochvalovali si, jaké je to krásné, když se člověk může ohřát u ohně. Za chvíli, to už někteří skoro usínali, se přiblížila chvíle, na kterou jsme celou dobu čekali. Vyšli jsme ven před týpí a odpočítali poslední vteřiny starého roku. Popřáli jsme si také všechno nejlepší do nového roku a připili si šampaňským. Každý jsme si také zapálil jednu prskavku a radovali jsme se, že jsme se dočkali nového roku a že jsme ho mohli přivítat společně v týpí na sněhu a na naší táborové louce. Tak takhle jsme letos čekali na nový rok.
