Do Vietnamu náš kontingent doplul někdy koncem června 1971 /plus mínus 50 let/. Celkem brzy nás nasadily do boje, ani jsme si pořádně nestačili zvyknout na náročné prostředí, jenom Filipínci a Novozélanďané neměli příliš mnoho problémů, ale my z vnitrozemí Austrálie jsme trpěli od rána do večera. Už jenom obrovské masy moskytů nám naháněli strach, armádní repelenty byly na kůži značně nepříjemné, ale nic jiného než je použít nám nezbývalo.
Byly jsme narychlo zorganizovaná jednotka, proto jsme se příliš neznali, to se ale změnilo již během přesunu na bojiště, každý si našel nějaký okruh kamarádů. Takových, že se na ně mohl spolehnout, když padl do problému, méně zkušení se drželi spolu, veteráni se s nimi nekamarádily. Nováčci rychle umírali a báli se ohně.
Celkem brzo jsme byli vysláni na hlídku do delty Mekongu...
Chodilo se hlavně v noci, bylo nutno dodržovat světelnou a hlukovou kázeň. Na to si mnozí bažanti nezvykli a to nás stálo dva muže, napadla nás početná jednotka sovětských "poradců", Rusové však samy ztratili čtyři vojáky. Většinu času jsem šel se styčným poddůstojníkem před čelem jednotky, jen asi 30 metrů, aby se bylo možno rychle stáhnout a aby nám kamarádi mohli poskytnou podporu a krycí palbu.
Po srážce s Rusy jsme si již dávali větší pozor, na důležité akce jsme vysílali jen asi sedmičlenné hlídky.
Do jedné z nich jsem se dostal.
Byl jsem členem zajišťovacího družstva.
Pomalu jsme postupovali po úzké sypané hrázi mezi dvěma rameny řeky. Břeh byl porostlý hustým zdřevnatělým rákosím, které ve větru tiše šelestilo. S sebou jsme měli minimální množství vybavení - nebylo předpokládáno že se na hlídce zdržíme dlouho.
Já sám jsem, po odpojení trojice mající za úkol samotné jednání, byl vzadu na levé straně cesty. Pravidelně jsme se zastavovali, v tu chvíli jsme si přidřepli a poslouchali co se v okolí děje, vidět bylo jen asi na jeden metr... Já jsem hlídal týl naší skupiny, v této zemi mohl útok přijít odkudkoliv...
Když jsme při zajišťování zalehly do příkopu začala pravá muka, nevím jak dlouho jsme čekali, možná 45 minut, možná déle. Jedinou zábavou bylo lapání komárů snažících se nasát alespoň něco nejdražší tekutiny, kterouž jsme sem přijeli prolévat. V hlídce se nesmíte pohnout, to udělá nesmírný hluk a ve ztemnělé noci se zvuky nesly dobře a daleko. Taky se musíte ukrýt co nejlépe tak, abyste viděli obrysy příchozích proti obloze a zároveň tak aby poloha, kterou zaujmete byla co nejpohodlnější. Neustále je však nutno být připraven vyběhnou na cestu a účinně ji uzavřít. Po celou dobu, co jsme leželi v příkopě se do ztichlé noci ozývaly výbuchy a občas do povětří vylétla světlice. Byla to zlověstná a značně nejistá atmosféra.
Útočná hlídka se vrátila s nepořízenou, navíc jsme se dozvěděli, že kolem nás pravděpodobně prošel záškodník Vietkongu. Oklikou jsme se vrátili ke své jednotce, cestou jsme pozorovali boj Američanů s poměrně početnou jednotkou Vietkongu, v nízkém porostu si našli co možná nejpohodlnější místo na spaní. Na něm rozprostřeli poncho, na něj jsme si lehli a zabalili se do celty. Všichni do jednoho jsme se celou noc třásli zimou, ničily nás i hordy komárů, kteří neustále pištěli kolem našich uší, nezbývalo nic jiného, než si celtu přetáhnout přes hlavu, oželet, že nám začne táhnout na nohy a pokusit se usnout. Jednu noc nás nečekaně napadli Rusové, sebrali nám vlajku, hodně nás pobili a to je nestálo ani jeden zmařený život. Každé ráno, když jsme se úspěšně propadli do nejnižších pater spánku, to byl důsledek východu slunce, se bažanti probrali po probdělé noci a nemohli vydržet pod celtou. Báli jsme se, že opět přilákají nějakou znepřátelenou jednotku. Naštěstí se to nestalo. Ráno jsme se jakžtakž nasnídali a zabalili, jídlo jsme si spíše nacpali do kapes a vhodných bandalírů - jíst se dá i v chůzi.
Byli jsme dohodnuti, že nám okolo 10. hodiny k jednomu nepoužívanému rýžovému poli dojdou tolik potřebné posily. Náš "klokaní" kontingent byl ze všech nejmenší, tento sraz se udál při jednom jednoduchém mostku. Na ten jsme moc nelezli, snajpři jsou nebezpeční. Smrt přichází znenáhla a po výstřelu je již pozdě krýt se.
To jednoho našeho vojáka stálo život, hned v prvním větším střetu...
Postupovali jsme nepříliš hustým lesem, na zemi rostla hebká a hezky zelená tráva, po pravé ruce bylo rameno řeky. Potom jsme vyšli na cestu vedoucí po jednom náspu, po obou stranách byl les: vlevo s vysokými stromy a mizivým podrostem. Napravo pak byly pouze husté křoviny.
Před sebou jsme při postupu náhle zahlédli kradmý pohyb. Zrovna jsem byl se styčným na ocase a tak jsme se během přesunuli na čelo a zjistili jsme, že jde o zadní voj Američanů. Seběhli jsme na levou stranu náspu a podél něj se, kryti, velmi rychle přesunovali na americké křídlo. Byl s námi ještě jeden důstojník a odstřelovač. Vysoký les se náhle změnil na houštinu plnou ostnů, v ní byl neuvěřitelně bahnitý kanál a za ním nad pás vysoké žahavé rostliny. Na druhé straně náspu se opět objevil Mekong.
Teď již k tomu zbytečně ztracenému životu: jeden z vojáků se opozdil za ostatními a pravděpodobně proto neslyšel upozornění, že na jeho straně náspu se skrývá nepřátelský odstřelovač a je se třeba krýt. Byl poslední z celé formace a jako jediný zahynul. Bez hlesu padl do kapradinové houštiny jako by se chtěl schovat před zákeřným protivníkem. To ale bylo zbytečné - byl mrtev. Při běhu lesem si ještě rozdrásal levé nadloktí, z kterého mu kapala čerstvá krev. Nebál se bojovat, ale nebyla mu dána možnost aby to dokázal. Nevypálil ani jednou...
Když hlavní boj skončil, vyšel jsem na násep a rozhlédl se kolem sebe:
Asi pět mrtvých z obou stran tiše leželo na zemi, v délce mizela kolona protivníků, kterou se ještě snažilo narušit několik našich snajprů vybavených masivními dalekohledy. Sedl jsem si na zem, povolil uzávěr polní lahve z opasku a trochu jejího obsahu si nalil za krk, 
na prsou se objevila velká mokrá skvrna a chlad vody mi na chvíli přinesl tolik žádané uvolnění.
O chvíli později jsme obsadili zbytek hráze, tento boj byl pouze zdržovací, ale změnil se na oboustrannou krvavou lázeň. Zastavili jsme se na jejím konci a rozdělili se na dvě skupiny. Jedna se rychle vydala do nynějšího cíle, městečka Vinh Long. Ta, ve které jsem byl já, se pomalým krokem sunula za ní. Opět jsme se střetli s Američany, ale jen na dálku. Město stálo u větvení Mekongu do delty. My do něj přicházeli z jihozápadu. Před sebou jsme měli dvě důležité překážky - ramena řeky Mekong. Náš velitel se rozhodl pro delší, ale bezpečnější cestu oklikou. Museli jsme přejít široký a moderní silniční most, označený "1". Ještě s jedním důstojníkem jsem byl prověřit levý břeh: Koryto řeky bylo široké, ale vody v něm bylo pomálu, vprostřed se krčila asi deset metrů široká stružka blátivé vody. Když jsme úspěšně překonali most, tak jsme se vydali doprava na most označený číslicí "3".
Břeh řeky byl porostlý šumným rákosím a proto jsme se ani nemuseli moc krýt.
Ve městě jsme se zastavily ve stínu domů a několika palem. Vyčkávali jsme - dle dohody s první /odstřelovačskou/ skupinou.
…pokračování příště...
VIET – NAM II.
Vyčkávali jsme, až se rozhoří hlavní boj v uličkách města...
Takže jsme měli spoustu času na přemýšleni a hlavně odpočinek, věnovali jsme se jídlu a rekonstrukci vlastních těl, hlavně pak nohou. Smáli jsme se a vtipkovali.
Neznali jsme Stalingrad...
Byli jsme již připraveni na další měření sil, a proto jsme se vydali do ulic na průzkum. Okamžitě jsme narazili na skupinu Rusů, neváhali jsme a okamžitě jsme se vydali je zničit nebo alespoň zatlačit. Postupovali jsme přikrčeni u rozličných krytů - podél stěn, plotů nebo několika vraků aut... Náhle jsme se do sebe pustili jako psi puštění ze řetězu. Zbraně působící na dálku byly k ničemu. Bili jsme do sebe vším, co jsme měli po ruce... Jednoho jsem zabil vlastníma rukama, ale bylo jich příliš mnoho a jejich další posily přibíhaly ze všech stran. Proto jsme se rozhodli pro organizovaný a postupný ústup.
Brzy jsem ale zjistil jednu nepříjemnou věc - jsem sám a proti mně postupují minimálně čtyři Rusové! Udělal jsem jednu velikou chybu, vyběhl jsem na otevřené prostranství a zalehl za strom. Snažil jsem se je udržet v úzké uličce, ze které jsem právě vyběhl, ale to se mi nepodařilo. Rozvinuli se kolem mě, našli si příhodné kryty a z bezpečí se mě jali ostřelovat. Byly v těsném kruhu kolem mě a já byl sám...
